Optický kabel

Obvykle začínáme s trubicí z oxidu křemičitého, vyrobenou ze surového materiálu (oxid křemičitý) a již s fyzikálními vlastnostmi optického vlákna, které má být vyrobeno. Tato trubka dá původ obložení.
Jádro této křemičité trubice bude naplněno plyny, které po zahřátí tuhnou a tvoří jádro. Po naplnění jádra vytvoří křemičitá trubice skleněný předlisek, což je křemičitá trubice s již zpracovaným vnitřkem.

Uvnitř trubice s oxidem křemičitým budou chloridové plyny vstřikovány v kontrolovaných koncentracích pro konečný objektiv. Tyto plyny budou tvořit jádro vlákna.
Trubice se otočí kolem své osy a zahřeje se na 1500 stupňů. Jak jsou plyny vstřikovány, vytvářejí usazeniny na vnitřních stěnách trubice. Množství a hustota vstřikování těchto plynů závisí na typu budovaného vlákna.
Po usazení všech vrstev plynů na vnitřní straně trubice se trubice uzavře a vytvoří se skleněný předlisek.

Po testování jde skleněný předlisek do tažné věže. V tomto procesu je skleněný předlisek umístěn do vertikální věže a přiváděn do indukční grafitové pece, která je zahřátá na přibližně 2000 stupňů. Při této teplotě se sklo stává dostatečně tvárnou, takže když se skleněný předlisek protlačí pecí, vlákno proudí věží, tento proces řídí měřič průměru.

Po tomto procesu získává optické vlákno svou první izolaci, povlak.
používá se ve standardních telekomunikačních vláknech ve dvojité vrstvě akrylátu (měkčí vnitřní povlak a tvrdá vnější vrstva)
Vysokoteplotní akrylát: Používá se pro svou odolnost vůči výparům a gelu použitému v kabelu. Obvykle se používá v drsném prostředí, průmyslové snímání a vojenské a letecké aplikace
Fluorakrylát: Ideální pro lékařské aplikace. Přilne k povrchu oxidu křemičitého, zakryje malé kazy a „opraví“ tyto kazy, což má za následek zlepšenou pevnost vlákna v tahu a opožděnou statickou únavu.
Silikonový povlak: Silikon je odolný vůči vodní páře a řadě chemikálií, je měkký a pro ochranu vyžaduje pufrování, obvykle termoplasty jako ETFE, PFA nebo PEEK.

Počet vláken v kabelu je dalším aspektem, který ovlivňuje konstrukci kabelu. Existují dva způsoby, jak mohou být vlákna uvnitř kabelu:
Tight Buffer: Každé vlákno má svou vlastní izolaci „Tight Buffer“, což je ochranná vrstva připevněná k vláknu, díky níž je vlákno odolnější vůči ohybu a snadněji se s ním manipuluje. Tento nárazník má obvykle vnější průměr 0,9 mm nebo 2 mm a umožňuje ukončit konektory přímo na těchto vláknech. Obvykle se používá ve vnitřních kabelech.
Existuje 12 standardních barev, které identifikují vlákna v kabelu. Pokud má kabel více než 12 vláken, musíme vytvořit podjednotky, abychom zachovali všechna identifikovaná vlákna. Když jsou vlákna seskupena a identifikována, dalším krokem je výběr použití kabelu: Vnitřní nebo Venkovní.